Říká se nevstoupíš do stejné řeky dvakrát. Tak moc jsem si přála, aby to byla pravda… bohužel po devíti letech opět vstupuji… nejsem z toho nadšená, ale cítím, že to musím přijmout…

Ráno jsem se poňuchňala ještě se svou malou láskou….

Ona pak odjela s tatínkem domů za maminkou a Simíkem, na které se moc těšila… a já s Martinem do nemocnice, kam jsem se netěšila vůbec 🙂

První hodinu a půl jsme pročekali, protože dělali ještě odběry a krevní obraz. To jsem si na příště domluvila, abych mohla přijít den předem a pak v den chemo nečekala… další dávku dostanu za tři týdny a celkem jich bude šest.

A pak už samotné kapání – včetně premedikace proti nevolnosti jsem si poležela pět hodin…. mám stejnou léčbu jako před devíti lety, kdy jsem o tom psala na stránkách a byla jsem ráda, protože jsem si to sama teď četla a celkem mne to uklidnilo…

Jako není to žádná sranda, ale dá se to zvládnout. Rozhodla jsem se o tuto otevřenou zpověď z celé léčby i proto, že třeba pomohu některým z vás, které to třeba čeká v budoucnu…

Když jsem viděla, že dokapávám poslední „pytlík“, tak jsem zavolala Martinovi, aby přijel… asi bych to zvládla odřítit i sama, ale přeci jen… a on by mne ani nenechal 🙂

Doma mne čekala skvělá  miso polévka, kterou mi uvařil (v nemocnici nic nedostanete, měla jsem vlastní vodu a raw tyčku).

Poté jsem ještě vyklopila odlitky ze včera – ovečka je ze zbytku sádry a příště si ji tu nějak s Aničkou doděláme…

Z formy ještě jedna Aničky ručička… vypadá to, že forma vydrží ještě jeden odlitek a tak zkusím i beton….

Tak to byl můj první chemo den… bylo mi lehce špatně, naštěstí jsem nezvracela, jen taková celková únava a tak jsem zalezla do postele a pospávala a ve chvilkách bdění pro vás sestříhala tenhle vlog…

Noc jsem v pohodě prospala a už před šestou jsem se vzbudila a bylo mi fajn a tak dopisuji tenhle článek a publikuji vlog… a moc děkuji za morální podporu