Někdy je potřeba vyzkoušet, kam až sahají naše hranice. Věděla jsem, že 22 kilometrů ujdu bez větších potíží. Ale co dál? Příští rok bych si chtěla splnit sen – legendární pochod Praha–Prčice a rovnou v padesátikilometrové verzi. Proto jsem se rozhodla posunout laťku a vyrazit na třicetikilometrovou výzvu.

Na cestu jsem nešla sama – doprovázel mě můj přítel Martin, zkušený chodec, který má za sebou už řadu delších pochodů včetně legendárních 72 kilometrů z Prahy do Prčic.

Celou dobu mě podporoval, věřil, že to zvládnu, a jeho jistota byla pro mě velkou oporou.

Brzy ráno jsme nechali auto v rakouském Gmündu u nádraží a vlakem se přesunuli do Schwarzenau.

Odtud vedla naše cesta – po Kryštovově stezce č. 650, malebnými rakouskými vesnicemi a zvlněnou krajinou.

Jedním z nejhezčích momentů bylo, když jsme šli kolem pramenných oblastí řeky Dyje (Thaya). Tam, kde ji dobře známe jako širokou řeku, byla zatím jen malý potok vinoucí se loukami – skoro jako symbol začátků, které se teprve mění ve velké cesty.

Krajina byla krásná, lemovaná zajímavými rostlinami a poli, ale zvláštní bylo, že jsme nepotkali ani jediného člověka. Zato pohledy na nekonečné lány obilí ve mně pořád probouzely vzpomínku na Hrubínovu báseň Kuřátko a obilí. A tak jsem si řekla, že ji do vlogu prostě musím zařadit. A co vy – znáte tuhle nádhernou báseň taky?

Po pěti kilometrech se spustil déšť.

A protože jsme nechtěli cestu vzdát, nasadila jsem pláštěnku, kterou jsem na sobě neměla snad od dětství.

Další zajímavost rakouského venkova – u domů velké bilboardy o tom, kde má kdo kulatiny, svatbu nebo kde se narodilo dítě.

A mnoho kilometrů podél obilných polí.

Nepotkali jsme téměř žádné lidi, ale třeba srnečka v poli potěšila…

Ukázalo se, že rakouské vesnice mají neocenitelný bonus – u každého kostela krytou autobusovou zastávku.

Autobusy sice o víkendu nejezdí, ale nám posloužily skvěle: na svačinu, krátké odpočinutí i na otřepání kapek. Déšť nás provázel dobrých patnáct kilometrů a nakonec jsem měla boty úplně promáčené.

Poznali jste pohanku?

Ve vlogu najdete i další poznávačky květin a rostlin – to jinak na procházce s biologem ani nejde a mne to fakt baví…

Další autobusová zastávka na nás čeká….

Na posledních deseti kilometrech se počasí konečně umoudřilo – déšť ustal, vysvitlo slunce a nám se vrátila energie. Do cíle jsme dorazili s dobrou náladou a pocitem, že výzva byla skutečně splněna.

Ochutnali jste někdy mák přímo z makovice?

A kdo poznal ostropestřec mariánský?

Byla to zkušenost, která mě posunula o kus dál. Chvílemi to bylo náročné, ale zvládla jsem to. A právě takové okamžiky zůstávají v paměti nejdéle. A navíc – díky Martinovi jsem měla po boku někoho, kdo mi ukázal, že s humorem a vírou se i třicet kilometrů v dešti může změnit v zážitek, na který se nezapomíná.

Odměna? Zasloužené solné lázně a pak už cesta domů.