Anička a její korálkové ještěrky a bublanina

Ráno jsme začaly snídaní podle Aniččina přání. Tentokrát vyhrály lívanečky. I když původně padaly návrhy na vafle nebo bublaninu, nakonec se mi nechtělo vytahovat vaflovač, a tak byly lívance.

Korálkové ještěrky podle knížky z knihovny

V knihovně jsme objevily knížku Dárečky od srdce s návody na zvířátka z korálků a mně hned napadlo, že něco takového jsme s Aničkou ještě nedělaly. Začaly jsme jednoduše – ne skleněnými korálky, ale plastovými zažehlovacími korálky, které byly zrovna po ruce.

A musím říct, že na pochopení principu to bylo úplně ideální. Anička se učila navlékat jednotlivé řady, utahovat provázky z obou stran a sledovat návod krok za krokem. Nejdřív jsme společně dělaly tělíčko ještěrky, pak přišly na řadu nožičky a ocásek.

Chvílemi se nějaký korálek zatoulal jinam, než měl, chvílemi bylo potřeba něco vyvléknout a znovu utáhnout, ale přesně o tom tvoření je. Nejde o dokonalost na první dobrou, ale o radost z toho, že člověk pochopí princip a najednou to začne dávat smysl.

První ještěrka a velká radost

Když měla Anička první ještěrku hotovou, byla na ni opravdu pyšná. A já byla pyšná na ní. Vypadala krásně a rozhodně nebyla jen „podle knížky“ – byla úplně její.

Pak si Anička vymyslela další varianty. Jednu ještěrku tvořila pro mě – černobílou s červenýma očima. Anička si postup zapamatovala tak dobře, že ji zvládla skoro celou sama.

Vznikla naprosto originální ještěrka, kterou si dám na klíče. A protože ji tvoření chytlo, nezůstalo jen u jedné. Nakonec vznikla celá ještěrčí rodinka. Je krásné vidět, jak děti něco zaujme a během chvilky zkouší další a další varianty.

Příště už možná vytáhneme skleněné korálky a drátek, ale na první pokus byly zažehlovací korálky skvělá volba.

Aniččin příběh a dětská fantazie

Mezi tvořením vznikl také nový igráčkový příběh od Aničky. V něm se objevili panáčci, kuchař, domy, střecha a spousta dětské fantazie. Přesně tyhle momenty mám moc ráda – když děti nejen tvoří rukama, ale zároveň si k tomu vymýšlejí vlastní svět.

Někdy je to legrační, někdy trochu chaotické, ale vždycky opravdové. A právě v tom je to kouzlo.

Bublanina z třešní

Od korálků jsme se přesunuly do kuchyně. S Aničkou jsme odpeckovávaly třešně, protože jsme se rozhodly upéct bublaninu. Ano, jsem trochu blázen, protože péct v horku není úplně ideální nápad, ale když jsou třešně a chuť na bublaninu, tak se prostě peče.

Anička pomáhala s odpeckováváním a šlo jí to parádně. Já jsem mezitím připravila těsto a bublanina šla do trouby.

Těsto je úplně jednoduché a rychlé. Stačí smíchat 250 g špaldové mouky, 80 g třtinového cukru, 100 ml oleje, 150 ml rostlinného mléka, jednu lžičku prášku do pečiva, špetku soli a trochu vanilky. Všechno se promíchá, nalije do formy, navrch přijdou třešně a pak už jen upéct dozlatova.

Bublanina se krásně upekla a ke kávě byla úplně ideální. A přesně tyhle jednoduché recepty mám ráda – žádné složité vážení deseti surovin, žádné dlouhé přípravy, prostě rychlá letní buchta, která voní po ovoci.

Domácí sojanéza a řízečky

Kromě sladkého jsem připravila i domácí sojanézu. Tentokrát jsem do ní přidala česnek a kyselé okurky, protože u Martina doma dělají takovou specialitu – tatarku právě s česnekem. Možná to zní trochu zvláštně, ale je to opravdu dobré.

Protože jsem doma neměla klasickou strouhanku, improvizovala jsem. Na obalení jsem použila rozmixované kukuřičné chlebíčky a zbytek speciální strouhanky, kterou jsem vyrobila rozmixováním slaných SEMIX tyčinek. Ve strouhance jsem obalila kukuřízky. K tomu brambory, salátek a domácí tatarka – a oběd byl na světě.

Hraní, čtení a závěr dne

Anička do svého igráčkového světa pustila i Martina. Objevila se dětská kuchyňka, pizza, zelenina, farmář, telefonování a další improvizované příběhy. Přesně takové to dětské hraní, kdy se během pár minut změní celý svět. A poté nám Martin četl z knížky Českokrumlovské tajemno od Heleny Braunové, ze které jsme si četli už o Slavnostech.

Byl to den plný drobných radostí. Korálkové ještěrky, bublanina, domácí vaření, dětské příběhy a společný čas. Přesně takové dny možná nevypadají na první pohled nijak výjimečně, ale ve skutečnosti jsou to ty nejhezčí vzpomínky.

A já jsem moc ráda, že jsem si je s Aničkou mohla zase užít.