Stalo se vám někdy, že jste objevili něco, co jste vlastně nehledali? Mně ano. A byl to úžasný objev, ale zároveň jsem se hrozně zastyděla. A proto jsem se rozhodla poděkovat a hlavně omluvit se veřejně. Protože deset let je opravdu dlouhá doba….  Před deseti lety mi totiž paní Jana poslala složku plnou nápadů. Vlastně si ani moc nepamatuji, že jsem ji dostala, nejspíš přišla ve chvíli, kdy jsem řešila něco jiného, snad důležitého…..

No a včera jsem hledala něco úplně jiného a na dně jedné krabice na mne vykoukly tlusté papírové desky a na nich tento vzkaz.

Desky byly nadité výstřižky a různými nápady. Některé byly až nostalgické….

Některé dokonce z cizích časopisů. Já vím, dnes se zasmějete, protože cizojazyčné časopisy se dají koupit na každém rohu, ale tenkrát to byla vzácnost.

Dokonce mi paní Jana poslala sceny z knížky nejspíš pro učitelky výtvarné techniky o základních technikách. Skvěle jsem si připomněla celých těch osm let na základní umělecké škole, kde jsme většinu zkoušeli a rozhodla jsem se některé znovu oprášit… gumotisk apod.

Ale největší objev byl úplně na konci – sborník nápadů paní Jany a její sestry, z dob kdy byly v devadesátých letech na mateřské (stejně jako já – můj syn je také narozen v roce 1990) a vše psaly na klasickém psacím stroji a dolepovaly obrázky.

Samozřejmě, že paní Janě zkusím napsat i mail, doufám, že jsem ho dobře rozluštila a poděkuji jí takhle po letech, ale myslím, že si ten dík zaslouží i takhle veřejně. A omlouvám se i všem, kteří mi někdy napsali mail a nedostali odpověď. Občas si říkám, odpovím později, pořádně a ne jen dvěmi větami a pak se k tomu prostě již nedostanu….

Děkuji všem za pochopení.